sobota 12. února 2011

Svlékla jsem draka


Svlékla jsem draka se jmenuje můj nový náhrdelník. A když říkám můj, tak myslím MŮJ. Nikomu ho nedám ani nemám v úmyslu ho prodávat. Je jenom a jenom pro mě. Proč ten název? Nabízím dvě vysvětlení – jedno je pro lidi naladěné na stejnou vlnu jako já, a jedno je pro lidi, kteří mají rádi exaktní vědy, a proto by to první nepochopili (to je parafráze hlášky z filmu Návštěvníci, kdo neznáte, nesnažte se pochopit)


Takže... představte si hory. Vysoké hory. Hory vysoké tak, až se tají dech. A na takové hory se právě snesl soumrak. Šedý soumrak plný tíživé mlhy, skrz kterou tu a tam nesměle prosvítají první hvězdy. Když si vaše oči zvyknou na mlhu, vydáte se cestou vzhůru a půjdete tak vysoko, abyste viděli zasněžené horské vrcholky. Nad nimi je už nebe jasné, ale stále nevidíte tolik hvězd, kolik byste v tuto dobu čekali. Proč? Co ty hvězdy stíní? Pak rozeznáte, že mezi vrcholky hor a oblohou něco je. Něco tam je a je to velké a hýbe se to, obklopeno inkoustovým mlžným oparem. Cítíte nevysvětlitelné mrazení v zádech, ale zvědavost je silnější než vy. Musíte jít ještě blíž a zjistit, co se to tam děje. Přibližujete se a nevěřícně sledujete, jak z mračna čas od času vylétne sprška jisker. Fascinovaní temným úkazem už svůj strach naprosto ignorujete, nedbáte na sníh, do kterého se boříte čím dál hlouběji a postupujete stále výš a výš. Když se dostanete až na vrchol hory, jste úplně vyčerpaní. Padnete do sněhu a ani jeho chlad, který ucítíte jako ostré bodnutí na tváři, vás asi už neprobere. Zahlédnete ale ostrý záblesk ledově modrého světla. To vás donutí sebrat zbytky sil a otočíte se na záda a... a vidíte nad sebou oblak dýmu, ze kterého přímo na vás padají stovky žhnoucích jisker. Už nemůžete utéci, tak jenom zavřete oči a čekáte, až vás to spálí. Nic se však neděje, co to? Jiskry dopadají všude kolem a i na vás se jich už pár usadilo. Usadilo? Nejsou to jiskry, jsou to malé plamínky, ale vůbec nepálí. Vztáhnete ruku a s údivem pozorujete, jak se vám na dlani usadil kovově zelený neposeda, chvíli tam poskakuje a nakonec mizí měníce se v malý bláček páry. Zvednete oči k obloze. V oblaku nad sebou vidíte draka. Krásného draka se zelenými a modrými a fialovými kovovými šupinami a s nádhernými křídly. Drakovo tělo se křečovitě proplétá, jak občas zachytí sám za sebe, vykřeše jiskry, které v podobě chladných plamínků dopadají na vás. Drak tam není sám. Pohybuje se okolo něho ještě něco... člověk! Není poznat, jestli je to boj nebo tanec. Nic neslyšíte. I když vidíte, jak se dračí ústa otvírají a zavírají, nevydá ze sebe ani hlásek. Díváte se na ten zápas či milostný akt, nemůžete od nich odtrhnout oči. V jednom okamžiku se lidská postava dostává drakovi za hlavu a její paže pevně obejmou ušlechtilou dračí šíji. A pak už bylo všechno strašně rychlé – pamatujete si jen rychlý pohyb, to, jak se drak celý stočil do klubíčka a vzápětí napružil, záblesk oslnivého světla a jeden jediný dlouhý osvobozující výkřik plazova hrdla. Ostré světlo vás přinutilo zavřít oči. Teď je bojácně otvíráte a jenom kousíček před vámi sedí na sněhu drak. Jeho šupiny jsou nové, lesklé, mění barvu od rudé po černou, jakoby stále hledaly tu svoji. Ten pohled vás tak fascinuje, že se ani nepozastavíte nad tím, že velký drak sedí na sněhu, jako by ani nic nevážil, vůbec se nepropadá... Vedle stojím já, jednou rukou konejšivě hladím draka po krku a ve druhé ruce držím něco velkého, napůl se to boří do sněhu. Je to temné, kovově lesklé, sem tam zahlédnete šupinu... Ano, svlékla jsem draka.

Mno a teď něco pro ty exaktní lidi – náhrdelník z 19 dřevěných koulí obšitých jabloneckým rokailem. Největší korálek má průměr 2,5cm, nejmenší necelý 1cm. Rokail je v metalických barvách fialové, modré, zelené a zlaté – prostě jako dračí kůže. Obšívané korálky jsou prokládané kovovými kuličkami, konce náhrdelníku jsou z šité korálkové dutinky (už jsem na další koule neměla nervy). Celé je to navlečené na lanku.


 

Žádné komentáře:

Okomentovat